MangaCZ Dnes je 24.6.2017, Registrovat...  
KlubMapa otakuRecenzeKulturaGaleriePřekladyČasté dotazyOdkazySuvenýry
Mai
Diskuse
Soutěž
Vítězný obrázek 111. kola:
Soutěľ
Momentálně neprobíhá žádný test
Anketa
Květou u vás třešně?
Zatím vůbec.
Jedině ty nejodvážnější.
Ideální čas pro hanami!
Už je po sezóně.
V okolí nemáme jedinou třešeň.

Písnička týdne
Hledani
Jak blufovat o anime
23.08.2006 06:00  -  Série

Fenomén “blufování” snad ani není třeba váženým čtenářům podrobněji představovat. Jedná se o prastarou, staletími prověřenou techniku, při které jedinec zručně či méně zručně předstírá fundované znalosti v nějakém konkrétním oboru.

Placeholder.
Historie je plná záznamů o špičkových bluférských výkonech proslulých státníků, vědců či vojevůdců, kteří si ve své době získali obdiv davů i celých národů právě prostřednictvím zručného blufu provedeného v ten správný čas.
Inu, dobrá. Ale co to má společného s anime, ptáte se asi? K čemu je blufování dobré člověku, který žádné fundované znalosti předstírat nemusí, nebo? je má jako pravověrný ctitel japonské popkultury zakódované v samých základech své košaté osobnosti? Pomožme si tedy drobnou případovou studií:
Řekněme, že jste dívka, která během své každoroční pouti na brněnský Animefest zavítala i do jedné z příjemných hospůdek této moravské Mekky anime. Ucumláváte svou Kofolu, když tu si k vám š?astným řízením osudu přisedne Trpaslík (pro ty z vás, kteří ho blíže neznáte, ve stručnosti představím: je to[1] “nadmíru zábavný brach s pořádnou dávkou živočišného sexepílu” - blíže http://trpaslik.net), známý milovník a propagátor mecha a velkých robotů vůbec. A vám je v tu chvíli málo platné, že jste uznávanou odbornicí na shójo, díla Kaori Yúki máte v malíku a jste hrdou majitelkou několika originálních yaoi dójinshi z raného období Clampu. Co teď? Budete jen bezmocně přihlížet, jak vám vysněného životního partnera odloudí ta blonďatá čůza od vedlejšího stolu, která jen náhodou pozná Gundam od výrobní linky na konzervy, nebo se vzchopíte a chytnete příležitost za pačesy?
Tato situace a mnohé jiné můžou sloužit jako příklad, že blufování má v našich životech nezastupitelné místo. V případě kvalitního blufování není prakticky nikdy třeba uchylovat se ke lži: daleko spíš se jedná o získání (a ovšem následnou prezentaci!) právě těch klíčových informací, které vám pomohou získat punc odborníka, aniž byste si zároveň zatěžovali hlavu s detaily, které jsou v dané situaci naprosto k ničemu.
Druhopis animální niky
Úhelný kámen blufování o anime tvoří fakt, že svět japonské (pop)kultury je tak složitý a nepřehledný, že jedinec prakticky nemá šanci obsáhnout veškeré informace, které se na něj ze všech stran valí. Proto dochází k štěpení na jednotlivé hlavní zájmové proudy, jejichž hlavní zástupce si není na škodu přiblížit ve větším detailu.
První, nejobvyklejší a zdaleka nejrozšířenější skupinou jsou animáci. Zatím je zmíníme jen povrchně, protože to je čeleď, která si pro svou různorodost a druhovou pestrost zaslouží hlubšího zkoumání. Obecně řečeno do této skupiny patří lidé, kteří v určitou chvíli svého života zjistili, že kreslené hýbající se figurky made in Japan mají své zvláštní kouzlo, a od té doby se snaží přijít na to, v čem to k čertu vězí – obvykle tak, že podvanácté sledují třináctý díl Neon Genesis Evangelionu či jiné školní komédie.
Kde najít animáky: Jejich doménou jsou temná, zatuchlá místa, kde často narazíte i na početnou kolonii jedinců. Animáci obecně nesnášejí čerstvý vzduch a přímé sluneční světlo a bývají neradi rušeni. Nebezpečí však z jejich strany – zejména díky křehčí tělesné konstituci zástupců tohoto druhu – obvykle nehrozí.
Další poměrně rozšířenou čeledí jsou mangáci: v našich zeměpisných šířkách se často jedná o odrostlejší animáky, kteří během svých výzkumů přišli na to, že japonské kreslené figurky mají ještě větší kouzlo, když se nehýbou. Takový radikální mangista pak opovrhuje animačními studii, nebo? ta jsou kvůli omezenému rozpočtu či zlotřilému režisérovi schopna smáčknout mangákovu milovanou sérii o třech a půl tisíci stranách do dvou dvacetiminutových OAV, ve kterých navíc hlavní hrdina nezhyne. S takovým przněním se ovšem mangák jen těžko vyrovnává a své frustrace si pak musí vybíjet četbou, případně tvorbou hentai dójinshi.
Jak mangáka poznáte: Všechny knihy se snaží číst odzadu, a pokud během prvních dvou stránek nenarazí na obrázek, okamžitě je odhazuje.
Kdy se vydávat za mangáka: Pokud jste obklopen hordou živých Japonců: Zatímco fakt, že gaidžin čte mangu, jim přijde zábavný, záliba v anime už vám jen tak lehce neprojde. Existuje i riziko, že vás začnou považovat za tzv. otaku, a věřte tomu, že o to nestojíte.
Skupinou ne až tak početnou, ale o to barvitější, jsou jpopáci, čiliže milovníci japonské verze pop-music. Zatímco běžnému konzumentovi popu euroamerické provenience bude standardní produkce japonského mainstreamu připadat nehorázně přeslazená, jpopák při jejím poslechu zažívá pocity blízké osvícení. Pokud máte nutkání vyzkoušet na vlastní kůži, co j-pop udělá s vámi, je mou povinností vás upozornit na fakt, že se jedná o zálibu silně návykovou. Množí se případy, kdy původně sváteční konzument lehčího, zdánlivě nezávadného j-rocku sklouzl během krátkého času k silnějším dávkám Ayumi Hamasaki, odkud už nevede jiná cesta než po šikmé ploše dál až na samé dno, kde tančí členky skupiny Minimoni přestrojené za velké fialové mrkve.
Čeho se vyvarovat při setkání s jpopákem: Nenechte ho, aby vám pouštěl klipy. Pokud mu v tom nebudete schopni zabránit, vyhněte se alespoň těm, ve kterých vystupuje skupina nahých mužů s fíkovými listy. A hlavně NIKDY, za ŽÁDNÝCH okolností nepřistupte na promítání live-action muzikálové verze žádného anime. V krizové situaci můžete jpopáka paralyzovat výrokem, že všechny hezké japonské zpěvačky se beztak narodily v Koreji, a zachraňte se skokem z okna. Bolet to bude zhruba stejně, ale rychleji to přejde.
Jak si získat jpopákův respekt: Vymyslete si libovolné japonské jméno (pokud bude ženské, tím lépe, ale není to podmínka) a tvrďte, že se jedná o novou členku skupiny Morning Musume. Obsazení této jpopové továrny na idoly se mění tak často a tak rychle, že vám to i před slovutnými znalci téměř jistě projde. Na každý pád zdůrazněte, že vůbec neumí zpívat: právě takových si odborná veřejnost totiž považuje nejvíc, absence talentu bývá vyvážena jinými kvalitami dotyčné aktérky.
Zcela svébytnou čeleď tvoří japanofilové: lidé, kterým nic japonského není cizí. Stejně jako v případě jpopáků tu rozeznáváme několik fází, kterými postižení jedinci postupně procházejí. V počátečním stadiu se jedná o veselé a družné brachy, kteří vás japonsky zdraví a přejí dobrou chu? či noc. Hodinky mají seřízené podle tokijského času a ve volných chvílích se věnují jednomu nebo hned několika japonským tradičním uměním.
Dříve či později přistoupí každý japanofil k výuce japonštiny a tak pozvolna přechází do druhé progresivní fáze.
Ani zde se však zpočátku nemusí projevit žádné varovné příznaky: Japanofilovo nadšení i dobrá nálada přetrvávají a případným zájemcům zaujatě předvádí, jak úžasná a praktická věc jsou japonské znaky, protože „švestka“ a „bacil“ dohromady znamenají „syfilis“. Postupně však – zhruba mezi dvoustým čtyřicátým třetím a čtyřstým osmdesátým šestým naučeným znakem – jeho nadšení opadá, nebo? zjiš?uje, že ani přes veškeré vynaložené úsilí stále nedokáže přečíst ani návod od mixeru, za což se stává častým terčem posměšků svého nejapanofilního okolí. Ve třetí, závěrečné fázi vývoje proto většinou japanofilové zahořknou a uzavřou se do sebe. V osamění zastrčených hospodských stolů pak sedávají stranou ostatních a rozlitým pivem píšou po ubruse obscénní znaky, jejichž existenci japonské ministerstvo kultury vehementně popírá.
Po čem japanofilové touží: Podobně jako lososi táhnou z moří proti proudu řek za účelem zachování rodu, každý japanofil touží odcestovat do Japonska přibližně se stejným cílem. Tokající japanofilové se pak soustřeďují na tokijském nádraží a bezradně přešlapují[2] v naději, že se jich ujme mladá/ý krásná/ý Japonka/Japonec. Pokud japanofil zrovna v Japonsku není, do Japonska se chystá – a to i v případě, že se odtamtud právě vrátil.
Čeho se vyvarovat při setkání s japanofilem: Snažte se příliš nepřipomínat fakt, že pokud je soudobým historikům známo, poslední opravdu originální věc, kterou Japonci vymysleli, bylo harakiri – zbytek obšlehli od Číňanů, Američanů a podobných nižších živočišných druhů.
I v případě, že jste svým založením spíše anime tradicionalisté a střežíte se riskantního kontaktu s příslušníky ostatních sekt, nevyznávajících pohyblivé obrázky, můžou vám následující blufovací postupy přijít vhod.
Univerzálně použitelnou technikou je zapůsobit na okolí jako odborník na anime jako takové. Anime totiž, podobně jako housky, spousta lidí konzumuje, ale jen málokdo ví, jak vlastně vzniká. I internetové zdroje jsou v tomto ohledu překvapivě strohé, takže můžete bezostyšně pábit bez rizika, že by vás někdo přistihl na švestkách. Teoretické nebezpečí vám sice v určitých velmi konkrétních případech hrozit může, ale Jarníka přeci poznáte a s kýmkoliv jiným jste víceméně v bezpečí.
Pro úvod si uveďme několik obecných faktů:
Animovaný film, to je spousta obrázků promítaných rychle za sebou. Narozdíl od obyčejného filmu musí každý tenhle obrázek někdo namalovat.
Běžná promítací rychlost je +-24 obrázků za vteřinu. Žádné animační studio ale nekreslí na vteřinu všech 24 obrázků – jen Disney, který na to má (zatím) peníze, a Studio Ghibli, když má Miyazaki pocit, že animátoři zlobili. Studia zvučných jmen animují s 12 obrázky na vteřinu, běžná praxe je 8 snímků na vteřinu a v případě opravdu špatných hentai je to pět obrázků na celovečerní film. Lstiví kameramani si navíc pomáhají různými špinavými triky, takže je výsledný počet snímků ještě o něco nižší.
Animace je příšerná dřina a nuda, zejména pro tzv. inbetweenery, tj. chudáky, do kterých na začátku pracovního dne klíčový animátor nasype dva tři své obrázky a před odchodem z práce (tj. kolem půl dvanácté v noci) od nich vybere čtyřicet snímků nafázované animace. Je to také práce extrémně špatně placená (v přepočtu asi 30 000 Kč měsíčně, což při zhruba pětinásobných životních nákladech v Japonsku není žádné terno), a není tedy divu, že je inbetweening prováděn smluvními společnostmi v levnějších zemích mimo Japonsko – zejména v Koreji a Číně, kde se pro inbetweening využívá i práce vězňů – koneckonců, podívejte se na následující ilustrační ukázku z japonského dokumentárního filmu „Život animátora“ a udělejte si vlastní názor.

Pokračování: Blufujeme o anime!

Aktuality
18.03.2014
Píšete haiku? Pak právě vám je určen projekt Sto haiku od sta autorů.

16.03.2014
Do 25.3. můžete v pasáži Paláce Koruna na Václavském náměstí v Praze navštívit výstavu Život po japonském zamětřesení a tsunami.

20.02.2014
Případní zájemci ještě mohou v sobotu 22.2. stihnout přednášku Anny Křivánkové "Manga a anime - nerozluční přátelé?".

08.02.2014
Webzine Vlčí bouda se v průběhu února zaměřuje na vše související se Zemí vycházejícího slunce (tedy třeba i na mangu).

03.02.2014
Od února pro vás Česko-japonská společnost otvírá zcela nové přednáškové cykly.

29.01.2014
Ve středu 5.2. se v Japonském informačním a kulturním centru Velvyslanectví Japonska v ČR (Hellichova 1, Praha 1) koná od 18:00 přednáška prof. Yasudy o zvládání fukušimské jaderné katastrofy.

21.01.2014
Ve středu 22.1. začíná v paláci Lucerna 7. ročník Festivalu japonského filmu a kultury Eigasai.

23.12.2013
Přivábit si symbolicky štěstí, lásku a další dobré věci pro rok 2014 můžete v sobotu 4. ledna v ČJS. Vlastnoručně si kaligraficky napíšete blahodárná přání kakizome.

      

RSS
redakce@manga.cz

Mangaichi © 2001-2011
Creative Commons License
Uvedené dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.